Listopad 2019

Stojím při Tobě

29. listopadu 2019 v 8:40 | Naivní blondýna
Pro něžnost do temnoty ztrácíš se,
hledajíc sám sebe.
Sny pohltily Tě svým třpytem.
Tvé veliké srdce hrdiny
zmateně bije na poplach osudu.
S ránem špatně se vstává,
večer smutně se usíná.
S hudbou splýváš,
cit v tónech necháváš.
Bolest přehlížíš, třeba ztratí se
do neznáma.
Nekonečná pouť,
kořeněná realitou nemá řešení.
A já stojím, víc nezmohu, než stát při Tobě,
alespoň v myšlenkách...

Zas...

28. listopadu 2019 v 8:30 | Naivní blondýna
Střepy do noh sázené,
trny do kůže bodané,
jdu hlava nehlava,
srdce držíc si na dlani.
Ani nedýchám,
nemyslím,
nač taky.
Srdcem
nechávám se vést.
Přejdu hory,
kopce sněhem pokryté,
řeky propluji,
všechny kouty světa
prolezu po čtyřech,
někde přeci sejdeme se zas...

Zita a její obezita

27. listopadu 2019 v 11:51 | Naivní blondýna
Můj obraz do zrcadla již bleje,
tlačenka na mě však hezky se směje.
Na stolech pečené holuby,
s radostí projim se do záhuby.
K snídani vajíček celé plato,
pojď, zaboř se do mne Zlato.
Před obědem, ještě malá svačinka,
malá vepřová pečínka.
K obědu dnes dám si husu,
jasně, že utřu pusu do ubrusu.
Pak schrupnu si, ať naberu sílu,
na odpolední jezení sýrů.
K večeři už jen něco málo,
aby o jídle se mi zdálo.
V koupelně jitrnic vana,
abych necítila se tak sama.
V noci však stejně lednice volá,
ze má pro mě uzený jazyk z vola.
Tak tak já hezky žeru celý den,
je to vážně jako sen...

Naděje

27. listopadu 2019 v 7:54 | Naivní blondýna
V ledovci
srdce ukryté máš,
hluboko pod hladinou.
Stále plout za ním chci,
s romantickou představou,
že srdce nehasnou...
Proč Tebe však mrazí,
když tou vodou chladnou pluji,
je mi záhadou...
Bojím se plout bez Tebe,
neb čas má rychlý cval
a já závod s ním prohrávám...
Tvé srdce v dlaních svírám,
budím jej z temného spánku,
však zimou stále chvěje se.
Rány tak hluboké,
bolest až příliš skutečná,
zmrazila Tě,
stejně jako mně...
Slza po tváři mi stéká,
srdce ožívá...
Ať šťastný jsi,
ať už jsi kdekoli...
Mé srdce nehasne...

Chybíš mi

26. listopadu 2019 v 9:48 | Naivní blondýna
Kousek z Tebe
ve mě žije.
Den úsměvem
mi zkrášlí,
někdy pláčem
dostane mě
na kolena.
Však Tvůj dotek chybí mi,
co roztančí mé molekuly.
Tvůj úsměv,
co rozjasní mi svět.
Tvá vůně,
co dovede mě do extáze.
Zas chybíš mi tak moc....

Krátký sen

25. listopadu 2019 v 21:17 | Naivní blondýna
Okatě slepá
cesta k Tobě
stále mě táhne.
Srdce rozumem svázané
pláče beznaděj.
Jako Slunce mi svítíš
byť svůj žár necítíš.
Probuď se k životu,
na Tebe tam čekám
a chci Tě obejmout...

Noční můra

22. listopadu 2019 v 9:46 | Naivní blondýna
Zas mysl touhou se plní,
bez Tebe nemůžu spát!
Do tmy šeptám Tvé jméno,
když potím něhu do chladných peřin.
Zas hladíš každý kout mého těla,
slastí se prohýbám.
Něžně vrním Ti do snu,
báseň divokou.
Vzpomínku osedlám,
byť v bolestnou slzu se promění.
Svými vlasy svážu Ti mysl,
do svých sítí Tě polapím.
Poslední polibek však vzbudí Tě,
nemůžeš spát.
Na rtu šrám pohladíš.
Ještě cítíš mou vůni...v dáli ztracenou...

Zřícenina hradu

21. listopadu 2019 v 8:50 | Naivní blondýna
Chtěla bych se s Vámi podělit o pocit z krásného výletu...
Byl příjemný, slunečně teplý říjnový den a mě to táhlo ven.
Říkala jsem si, zde v okolí už mám vše prozkoumáno a pak mi strýček Google prozradil, že nedaleko Rakouských hranic je zřícenina hradu, kde jsem ještě nebyla.
Nasedla jsem do auta a jela jsem do vesničky Lukov. Je tam uděláno pro turisty malé parkoviště. Poté jsem se vydala po kamenité cestě k rozcestí, odkud je hezky značená cesta na zříceninu hradu Nový Hrádek. Cesta má něco kolem 3km,většinu lesem.
Takže jsem se kochala jako pan doktor z Vesničko má středisková a sem tam zakopla o nějaký ten kámen. Národní park Podyjí, v kterém se hrad nachází je skoro nedotknutá příroda a místy jsem si myslela, že jsem se ztratila.
Ale na konci cesty jsem jej zahlédla. Nenápadný, dobře schován mezi stromy. Hrad, co hned oslovil mě...


Došla jsem akorát na poslední prohlídku, která byla v 15:00. Uvítal nás velmi příjemný průvodce, který o hradě věděl každou možnou informaci.
A to nejen o majitelích hradu, ale také o zvířetctvu kol hradu.
Bylo mi tam příjemně, však stejně jsem nechápala proč se Jan Jindřich Lucemburský už ve 14.století do hradu zamiloval... Ano, celý hrad je situován na jih, takže si tam i na podzim připadáte jako někde v Bulharsku a podle dochovaných maleb, musel být nádherný. Navíc je to plášťový typ hradu, takže i velice bezpečný...
No a pak jsem na to přišla! Vystoupali jsme do míst, kde měl markrabě komnatu a vše mi to došlo. Ten ptačí výhled.
Až doposud jsem to brala jako obyčejný výlet přes les na zříceninu, ale tím výhledem výlet povýšil na nejlepší zážitek!
Národní park Podyjí v celé své kráse lesů, skal a s hranicí řeky Dyje, která ladně odděluje Česko od Rakouska.
Navíc bylo hezky a teplo, takže jsem se přímo nechávala omámit tou atmosférou...


Na fotografii Vám to ale moc neřekne. Atmosféru fotoaparát nezachytil... Ale pro mě to bylo něco. Jen roztáhnout křídla a letět. Stála jsem tam a jen nasávala tu energii a atmosféru. A pochopila. Také Jindřich měl křídla při tom pohledu!
Takže jestli budete někdy na jihu u Znojma, navštivte vesničku Lukov a projděte se lesem na Nový Hrádek.
Stojí to totiž za to!


Pták

20. listopadu 2019 v 10:17 | Naivní blondýna
Už jste někdy uvažovali nad tím, co jste byli v minulém životě?
Jasně, první Vás napadne třeba voják, řezník, malíř, herečka, zpěvačka...,ale já byla určitě pták...
Jako dítěti se mi často zdálo jak lítám, jak vítr čechrá mi peří a jak se tím bříškem péřovým dotýkám špiček stromů.
Navíc jsem do své dospělosti bydlela v 17.patře.
Ptačí pohled na celé město...mám ráda výšky.
Křídla se mi vrátila s láskou...,ale ono i ty zakrní a nebo upadnou...
A tak zůstala mi jen láska k větru do vlasů.
Který připomíná mi jiný život a dodává mi sílu.
Už ve snech nelítám, ale celkem živě si ty sny pamatuji.
Vysoko nad stromy kroužím a pozoruji svět.
Do zobáku šimrá mě vítr.
Chci zase lítat...
Vítr do vlasů mi zavlaje...
...a zase křídla mám...
a letím za Tebou...

Zrcadlo

20. listopadu 2019 v 7:45
Mrazí mne,
to minulost ze zrcadla
na mě hledí.
Má svá slova i melodii,
co v uších mi zní.
Je jiná než ji znám.
V srdci stále ON,
však nelze nic vrátit.
Rozum se srdcem
pere se.
Stále dotknout chci se
jenom jeho,
zestárnout na cestě
ke hřbitovu společně...
Mrazí mě,
to v zrcadle vidím
jen odraz svůj...

Síla nočního motýla

19. listopadu 2019 v 6:53 | Naivní blondýna
Už stoupá mlha podél blat,
zas k Tobě mě to táhne do temnot.
Mlčíš, však slza po tváři Ti stéká,
je čas odejít...
Bolest u srdce mě svírá,
někdo křik z úst mi vzal.
Zrozena z popele, však
den co den láskou k Tobě vzplanu.
A dokud tu lásku mám
i v temnotě zůstanu.
Pak slza Tvá, v nočního motýla
mě promění,
neváhám ani vteřinu
oba dovedu nás z temnoty
zase za světlem....

Paprsek Slunce

18. listopadu 2019 v 8:40 | Naivní blondýna
Už nesvítí jako dřív
Temnota ji přikryla
Svou tajemností
Zemřela zaživa
V bludném snu
V realitě schází ji
Tak moc
Až srdce bolí
Bolest však do obrázků schová
Lásku dá němým tvářím
A pak v paprsek slunce se promění
Co úsměv na Tvé tváři vyloudí

Můj lék

15. listopadu 2019 v 6:27 | Naivní blondýna
Jsi můj lék na špatné počasí,
barometr, co náladu mi převrací.

Jsi droga, které nemám nikdy dost,
zázrak, z kterého mám radost.

Jsi vítr, co vlasy mi rozfouká,
jsi hrdina, co rány mi pofouká.

Jsi rytíř, co v noci hlídá mě,
co dotykem, udělá mě náramně.

Jsi tu, byť jen na pár vět,
dávno znám Tě nazpaměť.

Jsi a to mi stačí,
s Tebou mám vždy křídla ptačí.



Andělé pláčou

13. listopadu 2019 v 7:44 | Naivní blondýny
Divokost nezkrotná s něhou zas válčí.
Síla má v slzu se mění nesčetněkrát.
Drž mě pevně, jen s Tebou cítím se v bezpečí.
Hrdino mého snu, nosíš klíč k mému srdci.
Znamení, že něco změní se, do slz andělů vpilo se.
Tvé srdce...už jen malé světlo na konci tunelu.
Však jen Ty umíš osvítit celou oblohu.
Jen Ty dokážeš mou slzu znovu v sílu proměnit.
Divokost nezkrotná s něhou zas válčí.
Přitulí se kotě, v šelmu polibkem ji proměníš.
Však bojím se zítřka, co zas přinese na křídlech osudu...

Nehoda

12. listopadu 2019 v 12:27 | Naivní blondýna
.....včera kolem 17.hodiny se stala nedaleko mého domova dopravní nehoda. Čtyři lidé přišli o život...
Co k tomu dodat?!
Smutné.
Musím přiznat, že v tom stejném úseku cítím vždy vítr ve vlasech a mám ráda nohu na plynu.
Těžko říct jestli za to mohla rychlá jízda, risk předjíždění před horizontem, úplněk či osud.
Každopádně pro čtyři životy už není cesty zpět.
Dítěti umřela maminka, která nezvládla se protijedoucímu autu již vyhnout...
Snad je to poučením pro nás všechny.
Neriskujeme se svými životy někdy příliš, abychom si užili pár vteřin vzrušení, adrenalinu nebo se jen tak předvedli?
Užívejte život, buďte však prosím na sebe opatrní a neohrožujte druhé.
Pozůstalým Upřímnou soustrast,
dítěti brzké uzdravení a mnoho sil do života.
Ostatním bezpečný vítr do vlasů....


Není cesty zpět

11. listopadu 2019 v 11:58 | Naivní blondýna
Mlha hustá, že dala by se krájet.
Mráz do nosu lechtá.
Martina na bílém koni marně vyhlížím.
Husička jediná barvu má slunce.
Růžové brýle mám po Svatomartinském růžovém vínku.
Vítr ve vlasech ledově studí.
Už je to tak. Už není cesty zpět.
Brzy zima přihlásí se o slovo.
Nejlepším přítelem stane se deka.
Vítr fén nahradí.
Po 368 shlédnu zas bejby jak nesedí v koutě.
Romantiku svíčkou udělám.
Namaluji jaro v duši.
Oblíbenou píseň zazpívám.
Až Ti bude smutno, klidně přijď....
Půjdem na té cestě za jarem spolu.

Cesta za štěstím

11. listopadu 2019 v 6:57 | Naivní blondýna
Měsíc svítí Ti na cestu,
teď snadno porazíš své stíny.
Vždyť víš, že jsi tím,
kterého vlka v sobě živíš.
Tak neboj se reality,
máš větší moc,
jen svou silou
šťastnen budeš.
Měj se rád,
s láskou půjde
vše líp.
Nech vše odplynout,
se slzou průzračnou.
Stojím při Tobě,
však víc nezmůžu.
Věřím Ti, že to zvládneš...

This is the end...

9. listopadu 2019 v 16:09 | Naivní blondýna
Poslední plamínek naděje zhas.
Už nejsem ta, o které sníš.
Ke které od reality utíkáš.
Už nejsem Tvou melodií.
Se slzou tiše odcházím,
i když bych nejradši křičela z plných plic.
Strach však ovládl mě.
Popřu sebe samotnou.
Už vše je zbytečné.
Už mě nevidíš jak dřív.
Z víly stala se zas divoženka bláznivá.
Z modrého motýla můra, co do temnoty schovaná,
honí se stále za svým světlem...
Vidina rytíře v nedohlednu, před očima mlha tak bělostná, že zavřít chci oči již navždy...a spát...
Ještě než usnu, chci slyšet Tvůj hlas, cítit Tvou vůni a vidět ten pohled, i když už nic neznamená....

O nikom

8. listopadu 2019 v 17:33 | Naivní blondýna
Vím, že patříš už někomu jinému
Ale v noci patříš jen mně
Ačkoli nejsme spolu, jsi součástí mého srdce
Ještě jednou, jen tak snít
Každou noc s Tebou
Při svitu měsíce
Vím, že s rozbřeskem budeš zase pryč
Ale v noci zase patříš mně
Obejmu Tě, ať klidně se Ti spí
Povískám Tě ve vlasech
Zaženu všechny noční Můry
Budu pozorovat jak spíš
Držet Tě za ruku, schoulená bezpečně
v Tvém náručí...
Splynou zas naše duše
Vím, že už patříš někomu jinému
Ale zas v noci budeš tu...

Výprava

7. listopadu 2019 v 7:46 | Naivní blondýna
Kdybych se mohla vrátit v čase, chtěla bych si pohladit mamuta. Den prožít v jeskyni,na její zeď namalovat vzkaz pro další generace.
Chtěla bych vidět dinosaura Rexe.
S Johankou z Arku prožít jednu bitvu.
Hitlerovi říct, ať trochu brzdí, že stejně sem přitáhnou ještě tmavší.
S Masarykem si zajezdit na kole.
Koupit si od Bati první boty.
Projít se vážně hlubokým lesem.
Projet se prvním autem.
Říct babičce, že ji mám ráda.
Víc být s tátou.
Nepustit Tě za ruku....
Ale zatím to bohužel nejde.
Takže kreslím na papír vzkaz pro další generace, místo mamuta hladím psa.
Bitvu vedu kolikrát sama se sebou...
Mám chytré řeči u vína.
Chodím pustým lesem.
Jezdím černou bugatkou.
A kupuji si boty...
a vzpomínám...