Duben 2019

Písmenková muzika

30. dubna 2019 v 8:54 | Naivní blondýna
Zavřu oči a už ji slyším hrát,
písmenko po písmenku učím se znát.

Líbezně nahrává tak pěkná slova,
je to písmenková muzika doslova.

Cítím, jak vítr do vlasů mi vlaje,
cítím, jak bere mě to do ráje.

Mezi písmenky jsem šťastná,
psát, mi vždy mozek zaměstná.

A když dohraje, komentáře číst,
Vše dohromady lepší než jíst.

Ostrava

30. dubna 2019 v 8:31 | Naivní blondýna
Jsem obyčejna děvucha z Ostravy. Narodila jsem se jedne babě s maturitu a šoferovi MHD. Bydleli jsme v 17ctém patře jednoho panelaku, s vyhledem na celu Ostravu. Parada. Ty kominy, panelaky, později nakupni centra a když smog dovolil tak i v dalce Beskydy.
Synku tři prdele. Stejně mi zůstal v hlavě jen jeden. No co už. Popojedu.
Ja tež odmaturovala, vdala se,měla děcka. A pak ztratila cestu...
Zjistila, že to tak dál nende...a tak to změnila... Sbalila kufry, děcka, psa a tradaaa...
... a tak jsem tady. Kósek od Znojma. Vínko v ruce. Pohoda, klídek. Samej les. Samej vzduch. Vítr ve vlasech.
Jistě, že mi sem tam chybí to krásné ostravské kratke nářečí, minimálně dvě fajne děvuchy, jeden synek z Ostravy, trochu smogu na přidušení a hlavně máma. Ale na druhou stranu jsem se tady našla. Tady jsem to já. A i když člověk před některými věcmi neuteče ani na konec světa, jsem ráda, že tu jsem.

Ostravo promiň, tady je mi líp...

Déšť

29. dubna 2019 v 14:18 | Naivní blondýna
Kapka po kapce, po tváři stéká,
všichni mlčí, jen pes v dálce štěká.

Kapka po kapce, životem se kutálí,
asi bylo by líp kdyby spolu sme zůstali.

Kapka po kapce, ze srdce kape,
kdo zapomene, ten rychle zkape.

Kapka po kapce, v koutku se tulí,
mozek maličký na dvě půlky půlí.

Kapka po kapce, prší dnes konečně,
kapka po kapce, stéká si zbytečně.

Kapka po kapce, přestala kapat,
blondýna naivní přestala chápat.

Kapka po kapce, je slunci blíž,
prosím už nikdy jí neubliž.

Cesta

29. dubna 2019 v 9:34 | Naivní blondýna
Každá cesta má svůj cíl. Jednoduchá rovnice. U života je trošku zarážející, že je cíl v podstatě smrt. Taková předpověď počasí, na 100% každý umře.
Takže teď záleží jen na cestě.
Bude rovná, klikatá? Půjde na ní člověk sám nebo raději s někým? Zanechá člověk po sobě majetek či děti?
Možností je spousta. Jen si vybrat.
Myslím si, že každý nad tím někdy uvažoval. Co by bylo kdyby... Kdybych tenkrát nešla doleva, ale doprava. Kdybych odešla. Už se to nedozvíme.
Nezbývá než pokračovat...
Častokrát se člověk ztratí na své cestě životem a neví jak dál... A má smysl jít dál, když cíl je smrt?
Musím přiznat, že jsem se na cestě svým životem ztratila několikrát. Naštěstí se vždy našel někdo, kdo mě po pěšince ještě neušlapané dovedl zase zpět na cestu.
Hlavně kamarádkám patří dík, že je můžu mít na cestě životem po svém boku. A samozřejmě dětem.
A jak já vždy říkám. Vše je jak má být. Vše se v životě děje z nějakého důvodu. Záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme.
Já chci jít, na té své cestě za smrtí, hlavně s úsměvem, humorem, láskou a pravda i s větrem ve vlasech. Chci zkoušet nové věci. Poznávat nová místa. A hlavně být sama sebou... A jestli se zas náhodou ztratím, vím, že někde tu je někdo, kdo mě znovu dovede na správnou cestu...

Čert

29. dubna 2019 v 8:56 | Naivní blondýna
Jeho tmavé oči,
Tě pěkně rozdivočí.

Jeho dlouhé prsty,
už Tě mají v hrsti.

A přesto víš, že anděl to je,
co každého jen zachraňuje.

Nenosí křídla, stejně do nebe Tě veme,
znáš ho, tak netvař se udiveně.

Jeho hlas v písni Tě omámí,
na koncert však nečekej pozvání.

I když je blízko, je hodně daleko,
s andělem peklo nedaleko.

Nikdy nezapomenu, i kdybych chtěla,
zavrtal celý se mi do těla.

Čert či anděl, na tom už nezáleží,
v jiném náručí teď už leží.

Do pekel až vydám se,
přec poznám ho, už po hlase.

Potřetí už to třeba vyjde,
můj vysněný anděl ke mě přijde.

Neděle

28. dubna 2019 v 9:22 | Naivní blondýna
Tak když je dnes ta neděle,
snad se tak moc neděje,
že dnes lenoru mám,
jen větru ve vlasech se oddám.

Neudělám dnes snídani,
snad nespustím povstání.
Neudělám ani oběd, ani večeři,
nechám to vše dnes na dceři.

Je neděle,
tak snad se moc neděje.
Venku slunce svítí,
Já chci pohřební kvítí.

Zas od Tebe nemám žádnou zprávu,
Vím, že mě máš za naivní blond krávu.
A tak větru ve vlasech se oddávám,
jsem fakt naivní blond, přiznávám.

Už ať je zase pondělí,
něco lepšího nám nadělí.
Neděle však poslední má slovo,
takže pro dnešek je hotovo.

Ještě že děvčata stojí vždy při mě,
ještě že kocour komentuje mě.
Ještě že mám spoustu síly,
a spoustu času jít do díry.

Ještě že i spoustu děti mám,
dnes neděli se poddám.
A nebudu ani na nic myslet,
v týdnu to můžu v klidu promyslet.

Neděle má poslední slovo,
dnes je pro mě jak olovo.
Už chci zpívat "včera neděle byla"
už abych to vše pochopila...

Tchýně

27. dubna 2019 v 9:06 | Naivní blondýna
Říká se, že tchýně a uzený nejlepší jsou studený... Mno, někdy by to asi bylo lepší.
Ve svém věku si myslím, že mám jisté zkušenosti. Vono to není možná ani tak o tom věku, jako o těch zkušenostech. Vdávala jsem se v 19ti. Vařit jsem uměla asi dvě jídla. Tchýně mě ledasco naučila. Párkrát pomohla, pohlídala děti. I tak jsme obě celkem odlišné a několikrát jsme se pohádaly.
Ráda člověku dává rady. Bohužel, i když o ně nestojí. Takže mi i u čtvrtého dítěte radí, co mám dělat. A mě to vytáčí...
A nadešel čas, kdy se mince obrací. Můj nejstarší syn má přítelkyni. A já stojím sama sobě obrazem jako ta tchýně.
Mám tendenci radit. Poučovat. Vychovávat. I když se tomu bráním, jsem kritická.
Celkem si myslím, že držím krok s dobou, ale v jednom jsem prostě stará škola. Jak říkala vždy Květa Fialová, základem každého dobrého vztahu je dát té bestii nažrat. Zvlášť když je chlap hladový, je průser. Úplně nejlepší je plné bříško a prázdný pytlík...
A jak vidím mladé děvčata toto neznají. Nejen, že nevaří, ale ani nevyprazdňujou pytlík...
Ale nerada bych měla poslední slovo.
Každý ať si to udělá dle svého.
Má tchýně se asi už nezmění. Já také ne.
Vykašleme se na nějaké rady, ať si každý vše prožije, nasbírá své zkušenosti. Budete to asi nejrozumnější přístup tchýně.
Ale pojďme si upřímně říct, že vono dát té bestii nažrat není zas tak špatná rada...
Mám hlad...jdu papat... jeden útok bestie zastaven...

Tetování

24. dubna 2019 v 9:37 | Naivní blondýna
Začalo to nevinně. Přesně v den mých 18ctin,návštěvou tetovacího salónu. Dnes řekněme běžná věc. Ale ono se psal rok 1998.
Na levém rameni lvíček, jako symbol té nezralé dospělosti.
Jsem jiná, odlišná, i když pokreslených lidí přibývá.
Dnes jich mám po těle přes 15 a myslím, že tímto počtem nekončím.
Každé má pro mě nějaký význam.
Když mi umřel tatínek, přibyl mi na pravém zápěstí Fénix. Jako symbol toho, že se brzy zase uvidíme.
K tomu se váže jedna záhadná historka. Přála jsem si po tatínkové smrti dostat nějaké znamení. Že je mu už líp a že ví, že jej mám ráda. Fénixe vytetovaného,v představách jako ptáka ohniváka. Šla jsem s hafíkem na prochajdu,otevřu bránu a tam stojí a kouká na mě bažant. Byl krásný,zlatohnědý. Vznesl se k obloze. A mě to pak došlo. Je to mé znamení. Za prvé bydlíme u hlavní cesty, takže celkem velká náhoda, že před vraty stojí bažant a k tomu za druhé ještě tak nádherně zbarvený. Mě to jako znamení stačilo😉
Čtyři růže na mém pravém předloktí jsou zase symbolem mé nekonečné lásky k dětem. Podle bájí vyrostla růže z krve Adónise, jako symbol nekonečné lásky k Afrodíté.
Mám i černého rytíře. Který přijede na svém černém oři a vysvobodí mě z věže.
I červený vlčí mák, jako veškerou bolest mého života a vzpomínku na babičku, s kterou jsem vlčí mák jako malá trhala.
Na levém boku mám vzpomínku na něj. Nothing compares to you.
A je toho víc...
Myslím si, že dnes není tetování již bráno jako symbol toho, že člověk seděl v lochu či je námořník. I přesto má své odpůrce.
Ke mě tak nějak patří. S ním jsem to já. Se svými vzpomínkami.
A tak by to mělo být. Mělo by to dávat člověku smysl a význam. Nejen, že chce mít něco na kůži...

Zázrak

23. dubna 2019 v 18:55 | Naivní blondýna
...asi nejhorší období v životě...co si pamatuji...
Bylo to jako bych byla ve snu a nemohla se vzbudit!
Stále s bolavým srdcem u něj...a přitom už jinde, s někým jiným. Začínat znovu. I když se mi nechce. Narovnávat pomačkaný papír. Lepit rozbitý hrnek. Říkala jsem si z toho mě dostane jedině zázrak. Ale nepřicházel..
Byla jsem zombie. Jela na autopilota. Nevěděla jsem co dělám a proč to vlastně všechno. Každý den bych řvala a prala se pro něj a přitom jsem byla němá a tělo z oceli.
Vše jsem dělala pro děti. Pro tři děti, pro které jsme znovu vystupovali jako rodiče.
A pak se to stalo...
Sedím u doktora. Samozřejmě, že zas nemám menzes. Neustálé cysty jsou jen známkou toho, že nejsem úplně v pořádku.
"Tak, maminko, gratuluji. Jste těhotná! Čekáte krásné, zdravé miminko."
Po tváři mi stékají slzy. Bohužel ne však radosti. Rána do srdce.
Takový zázrak jsem nečekala.
Doktor nechápe, že neskáču štěstím.
Připadám si stará. Přitom 34 je věk dnes sotva prvorodiček.
Nemůžu mít čtvrté dítě. Nee znovu s ním.
Nevím, co dál. Odcházím z ordinace jak hromádka neštěstí.
Uvažuji o potratu. Stále a znovu. Neustále dokola.
Přála jsem si dítě. Akorát jindy, jinak, s někým jiným.
Bylo to jako jít nějakým směrem na zkoušku a pak Vás někdo přiváže a už nemůžete jít jinou cestou.
V duchu jsem se tomu malému tvorečkovi omlouvala.
Měla jsem poslední slovo.
Záleželo jen ne mě.
Nejtěžší rozhodnutí.
Dnes jsou tomu tvorečkovi 3 roky a já jsem šťastná, že jej mám. Ať už je cokoli jakkoli. Mám jej. Čtvrté, rozmazlené dítko. Můj zázrak. Mé poslední slovo...

Poslední slovo

23. dubna 2019 v 9:47 | Naivní blondýna
Dnes vypadlo ze mne poslední slovo,
myslím si však, že bylo ďáblovo.

Visí teď ve vzduchu, pak tiše padne,
na koho skočí, ten rychle zchladne.

Zabolí u srdce, i když se bráníš,
a to jen proto, že tolik žvaníš.

Každého slova hezky si važ,
s jeho výběrem pěkně se snaž.

A až přijde na poslední slovo,
ať je prosím aspoň Královo.

Ať na něj vždy rád vzpomínáš,
rád znovu a znovu začínáš.



Nezapomenu

23. dubna 2019 v 9:09 | Naivní blondýna
...když jsem viděla téma tohoto týdne, už mě napadaly rýmy jako pokaždé, jeden za druhým...
Ale pak, zničeho nic, jsem si vzpomněla na tátu, babičku, na něj...
Slova, které člověk nikdy nezapomene. Slova poslední.

Táta byl nemocný nějaký ten rok, ale člověk si prostě nepřipouštěl, že by měl odejít. Byla jsem s ním den předtím než odešel. Bavili jsme se o blbostech a smáli se. Na druhý den jsem byla již 250 kilometrů od něj. Volali jsme si. Byl zmatený. Nevěděl kde je. Utěšovala jsem jej, že už za ním jede máma a že jej vezme domů. Radoval se jako malé dítě. To byla naše poslední slova. Pouhé ahoj. Alespoň mě těší, že jsem ho potěšila zprávou, že pojede domů. Ve skutečnosti to však tak bohužel nebylo. Doktoři s tím až tak nesouhlasili a ještě ten den večer umřel, v nemocnici.

To stejné babička. Pouhý telefon. Obyčejná slova. I když díky za intuici volat člověku, který brzy odejde z tohoto světa.

A s ním bohužel také. Pouhé ahoj... Kdybych mohla vrátit čas...

Uvažovali jste někdy nad tím, že se může stát cokoli a že člověk, s kterým mluvíte, můžete mít poslední slovo?
Napadá mě to často.
Proto se asi snažím lidem často říkat, co pro mě znamenají, jak je mám ráda. Ať už by měli odejít na věčnost, či jen na druhou stranu ulice.

Vím, že někdy je to těžké. Ne vždy jsou vztahy čisté, jak bychom si představovali. Ale někdy si stačí říct, co když je toto naše poslední slovo...........

Zmrzlina

22. dubna 2019 v 10:30 | Naivní blondýna
Slunce pálí mi do tváře,
pot ruce v bok zaváže.

Myslím na ní, jakoby byla jediná,
po zmrzlině toužící jsem blondýna.

Jakou dnes asi si dám,
sama sebe vyslýchám.

Mango, vanilka nebo smetanová,
snad v břichu nebude atomová.

S každým liznutím, blíž ke slasti,
sama sebe házím do propasti.

Společně až na zmrzlinu půjdeme,
nebudu snad už znít tak zmateně.






Splín

21. dubna 2019 v 9:58 | Naivní blondýna
Ráno se vzbudím a u mě v lůžku splín,
zasáhl mozek, srdce, ba i klín.

Nechci být na to všechno sama,
samotou cítím se dnes svázána.

Ještě že venku slunce svítí,
natrhám splínu pohřební kvítí.

Bez něj bude ještě hezčí den,
Už se zas směji jen.




Zombie

20. dubna 2019 v 8:11 | Naivní blondýna
Těšila jsem se, že se spolu zasmějem,
ale je to vše spíš k pláči.
Tvá nálada stala se duši zlodějem,
srdce už také se ztrácí.

Jsi mladá, krásná, patří Ti svět,
přestaň už se trápit.
Ty sama si, kdo Tě kdysi zved,
zkus sebe sama zas překvapit.

Stojím při Tobě, dávám Ti sílu.
Nastav si zrcadlo pravdy.
V lepší život Tvůj mám stále víru.
Takhle to dál nejde, doopravdy.

Výlet

19. dubna 2019 v 9:17 | Naivní blondýna
Dneska je hezky, dneska by to šlo,
všechny děti jsou vyjímečně pro.

Řízek smažím, chleba hořčicí mažu,
tohle nejlepší je ze scénářů.

Vydáme se na výlet vlakem,
domů se vrátíme až se soumrakem.

Projdeme všechny krásy kraje,
dnes nehledě na výdaje.

A až z vejletu došlapem domů,
nohy budou jak z betonu.

Pak můžeme si v klidu říct,
že nad výlet už není nic.

Toulky po WC

19. dubna 2019 v 8:15 | Naivní blondýna
V příštím životě bych chtěla být chlap!
Už jen kvůli čůrání. Chlap se jen otočí, odepne poklopec, vytáhne hada (hadíka, hadičku či anakondu) a může močit na svět.
Horší naše ženské pokolení. Výlety tipu a kde mají wc, myslím známe všechny. Nákup do města, kdy obchody s WC jsou zvýhodněné od těch ostatních. Copak nikdy nikoho nenapadlo při stavbě těchto obchodů, že tam bude chodit učůraná ženská? Asi jen, že pěkně vyčůraná!
A co teprve těhotné ženy!? Které miminko tlačí na všechny orgány a kolikrát jdou na wc kvůli pár kapkám!
A ta nespravedlnost placení. Pánské wc 5 Kč, dámské 10. Proč jako? Jasně, jak říkal Bolek, ženská si sedne a uvidí. Ale proč by měla ženská za stejný materiál do díry platit více?!
Veřejných wc ve městech sice přibývá, ale žádná sláva. Kolikrát člověka na výletě, se srdcem toulavým, zachrání americkej fast food.
A to musím poznamenat, že nejsem žádná dámička, ale holka do nepohody, která se umí vyčůrat i v příkopě, při otevřených dveřích auta, na kraji lesa, za velikým stromem... Jenže provozujte toto ve městě!!
Takže bych tímto chtěla apelovat na všechny stavaře, projektanty.
Myslete na nás učůrané ženy a zakreslete to projektu vždy aspoň jedno wc pro veřejnost. Garantuji Vám, že to zákaznice ocení.

Raw food

18. dubna 2019 v 13:09 | Naivní blondýna
Držím diety od čtrnácti. S příchodem na střední nezačalo jen holení nohou a intimních partií, ale i touha po linii.
Vyzkoušela jsem za život snad všechny diety světa.
Slavnou porevoluční tukožroutskou, kořínkovou, vajíčkovou, ovocnou, bílkovinovou, šťávovou... Pravda, spousta z nich končila návštěvou lahůdek, pro velkou kremroli a dvacet deka vlašáku.
Mé tělo poznalo i pažravost těhotenskou a to hned několikrát. A tvrdé odříkání si od úst, v době po kojení.
Léta přibývala a já zjistila, že ne všechno jídlo mi dělá dobře. Po třicítce mě navštívil vysoký tlak. A já si řekla, že něco není dobře. Tehdy nezasvěcená, dala na radu lékaře a brala prášečky. Když jsem však chytla dietní múzu, byla jsem mile překvapená, že se nepřidala bolest hlavy.
A tak vlastně člověk léty a hlavně zkušenostmi přichází na to, co mu nejvíc sedí. Nejde naordinovat jednu dietu všem. Někdo by umřel bez masa, někdo bez kousku čokolády.
A tak jsem zkoušela, pátrala a vrhla se do raw.
Spíš mi šlo přes pusu živá strava než anglický název.
A byla jsem velmi překvapená.
První jsem si říkala, že zkusím tři týdny. Ale pak jsem našla myšlenku, že tělo se čistí cca šest týdnů a tak jsem to o ty tři ještě prodloužila. A ono mě to nějak chytlo.
Bylo to to moje. Být jiná, svá. Navíc s dvojí motivací. Nejen ubývající kila, ale i klesající tlak. Předtím jsem trhala tabulky normálního smrtelnika a po týdnech na ovoci, zelenině, semínkách a bylinkách jsem se dostala na 120/85. Už to nebyly jen mýty, něčí řeči, už to byly mé vlastní zkušenosti.
Strašně mě to bavilo. Přicházela jsem na jiné chutě, vůně.
Běžel den za dnem, týden za týdnem a já s raw překročila rok. Byla jsem na sebe pyšná. I když jsem byla vlastně fanatik.
Nezapadala jsem do společnosti. V restauraci si mohla dát tak leda vodu. Vitariánské jídlo nehrozí, někde i vega zázrak a to ještě k tomu smažák. Umím se naštěstí bavit i bez alkoholu. Přece jen sklenka na víno s vodou, vypadá zvláštně.
Vadili mi stavy neustálého chladu, které člověk při tomto stravování bohužel má. A to myslím, že jsem se snažila chilli, zázvor a různé zahřívací potraviny zařazovat do jídelníčku.
Natož pak tohle vše zvládat v českých podmínkách.
Klíma tropů by této stravě svědčila určitě lépe.
Takže jsem se vrátila zpět k civizační stravě. K tělu krev a mlíko. K vysokému tlaku. K bolestem hlavy.
Ke sklence vína. Ke společnosti.
Co napsat závěrem?
Jde to! Jsem ráda, že jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži, na vlastní žaludek. Myslím si však, že celoživotní styl tohoto stravování chce hodně odříkání a sebekázně.
A to si neumím představit.
Teď hledám zlatý střed. Jist s mírou. Maso mi nechybí.
Alkoholu nějak neholduji.
Mé srdce toulavé jednou miluje špičku a jednou hrst chipsů. Výčitky nemám. Žiju.
Dieta se nejvíce osvědčila odzítřková a bodová, co vidím to zbodnu.
I když se snažím zařadit spoustu ovoce a zeleniny😉

Panika

18. dubna 2019 v 9:22 | Naivní blondýna
Zas přišla na mě panika,
ještě že už pomalu zaniká.

Poražená asi budu jí říkat,
na nové zítřky musím si zvykat.

Vítr mít ve vlasech každičký den,
protivníky zabíjet pohledem.

Cítím, že mám najednou sílu,
je fakt, že jím dosti sýrů.

Staré věci absurdní mi přijdou,
některé věci člověku později dojdou.


Karma

18. dubna 2019 v 8:30 | Naivní blondýna
...nedávno jsem četla knihu o karmě.
Jsou mi blízké všechny tyto témata. Vše, co se týče horoskopů, numerologie, karmy, myšlenek člověka...
A v této knize jsem zase našla vše, co už jsem vlastně zažila. Vše vyzkoušeno na vlastní kůži. Když prostě není Vesmír v rovnováze, vše se projeví. Naštěstí to funguje jak se špatným, tak dobrým.
Kolikrát se Vám třeba v životě stalo, že Vás někdo ošidil. Byť jen o pětikorunu a pak "náhodou" najdete ležet pětikorunu na chodníku. Jako pozdrav karmy.
Zaujala mě celkem myšlenka, že karmu přenáší matka na své děti, porodem. Do věku 7let cca děti čistí karmu děti různými nemocemi. Od toho věku už jedou sami za sebe. Jelikož mám dětí požehnaně, musím říct, že do tohoto věku bývají děti nemocné přesně podle rozpoložení maminky. Je-li šťastná matka má šťastné děti.
A co se mi líbilo v knize nejvíce je poznatek, že kolem třináctého až sedmnáctého roku člověk potkává lidi, s kterými je spjat několik karmickych let.
Ať už tuto vesmírnou váhu nazýváme karma nebo vibrace, myslím si, že vše je jak má být.
Chyby člověk musí opakovat, dokud nepřijde na správné řešení.
A v tomto případě je úplně jedno jestli je člověk potrefený Blíženec nebo od přírody jen divnotvor.
Jaké máte zkušenosti s karmou Vy?

Velikonoce

18. dubna 2019 v 7:38 | Naivní blondýna
Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota,
Pečený beránek, to bude dobrota.

Na všechny svátky já jsem barbar trochu,
nejradši vše slavím ve svém kutlochu.

Mlácení karabáčem za násilí mám,
žádné vajíčko za to nedám.

Velikonoce jsou pro mě svátky jara,
ostatním tradicím jsem se vzepjala.

Obdivuji ráda jak stromy pučí,
telátko malé jak prvně bučí.

Křesťané snad mi prominou,
ani půst nedržím většinou.

Všem přeji ať hezké svátky mají,
ať už se zmlátí nebo dobře nají.