Březen 2019

Už je to tady

31. března 2019 v 21:10 | Naivní blondýna
Už je to tady, už je to tu.
Zítra už navštívíš robotu.

Chuť jiná bude pondělní kávy.
Budou na Tebe myslet dvě kjávy.

Vykroč hlavně nohou pravou.
Ukaž, že máš mysl zdravou.

Vše zvládneš, my nepochybujem.
Za měsíc už to spolu zapijem.

Už je to tady, už je to tu.
V nejhorším mysli na chatu. 💋



Sobota

30. března 2019 v 14:52 | Naivní blondýna
To Ti povím, že taká sobota, to je fajná věc .
Většinou nejde se do roboty, člověk válí si kule.
Děcka chrápou dluho, takže není ráno ani fronta na hajzl.
Vymyslím rychlý oběd, na co se budu dupat s něčím složitým při sobotě.
Venku je hezky. Slunko svítí do ksichtu. Už dopo ustrkávám kafe, hezky pod pergolu. Ticho, klídek. Jen včelky bzučijou mi kolem hlavy. Ptáček hezky cvrdliká. Noo, pokud teda sused nedojede i s tou svou ropuchou.
Bo to pak vedou chytré řeči a řvou na sebe přes celu zahradu.
"Musíš to zalévat, vono jak se to nezalívá, vono to pak rádo vadne!" No jo, študovanej člověk, to se pozná.
Druhý sused zas nadává. Rupne mu v bedni, vypije a už nadává i pipinám,že blbě snáší. Já se divím spíš, že to snáší ta jeho Maruna.
Ale co, je sobota. To se i ten Tvůj zas navalí jak dobytek. A pude dom až raaaano. . Žijeme jen raz, no ni?
Bylo by tu krásně, na tom světě. Bydlet někde na samotě. Jen zdálky posluchat kukačku. Slepku, jak kvoká ze dvora, že snesla vajco. Žeryka, jak štěká na potulného kocura. Jen věter ve vlasech...
Jsem se nějak zasnila, dala dvacet pod pergolu. Zlita od kávy. No co co
Dyť je sobota. Tak v klidu...

Kamarádky

30. března 2019 v 8:44 | Naivní blondýna
Jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet.
A přece jsou každá jiná.
Provází mě životem, jak dvě mé sudičky.
Poradí, když je třeba. Vždy řeknou svůj názor, ať je jakýkoli.
Povzbuzují mě. Dodávají sílu. Vyzdvihují mé přednosti.
V nich mám víru, že lepší je svět.
Rozesmějí mě, i rozpláčou dojetím.
Udělají společnost, když cítím se sama.
Zapijí se mnou žal, i opijí se z radosti.
Jsou tu a to mi stačí.
Dokonalé. Každá sama sebou. Na nic si nehrají. Nemusí.
S nimi hezčí je hned den.
Každá v jiném kraji, daleko a přece nejblíž ze všech.
Znají má tajemství a sny.
Jsou součástí mého života.
Pohladí slovem. Neumí ublížit.
Jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet.
Jedna Káča, druhá Peťka.
Děkuji, že jste!
Mám Vás ráda!
Pusinky a srdíčka.💋❤️

Táta...

29. března 2019 v 7:18 | Naivní blondýna
...vždy stojí při mě. Můj ochránce životem. Uskromní se, aby mi splnil mé sny. Probírá se mnou život. Schvaluje i haní mi kluky. Dává mi pravidla, já je porušuji. Vede mě k oltáři. Miluje stejně jako já řízení, procházky lesem...
Již vydal se však, cestičkou neznámou. Chtěl vědět, co je za velkým světlem. Odešel...tak brzy... Chybí mi!
Jak ráda bych ho zahlédla mezi dveřmi. Přijel by, nějakým novým fárem. Pochlubila bych se mu mou černou bugatkou v dvoulitru. Jeli bychom někam na výlet. Projít se, cestičkou, ještě neušlapanou. Koupila bych mu chleba, co měl tak rád, společně dali na sváču, se sádlem.
Seděli bychom, povídali bychom si. O životě, o plánech do budoucnosti.
"Člověk je na vše sám, můžu být s Tebou, držet Tě za ruku. Stejně ten boj a tu bolest prožiješ sama..." A měl pravdu. Jen s tím druhým člověkem to jde líp. Asi bych spoustu věcí udělala dnes jinak. Ale každý máme tu svou cestu a Tys už na ní nechtěl jít. Ztratil ses na cestě životem...
Jak ráda bych Tě zahlédla mezi dveřmi táto...
Počkej na mě, půjdeme pak spolu, cestičkou ještě neušlapanou...
Mám Tě ráda ❤️

Rytíř

28. března 2019 v 20:53 | Naivní blondýna
Já, ať je to k nevíře,
čekám stále na černého rytíře.

Až přijede, ve své zbroji,
vysvobodí duši moji.

A pak, za svitu Měsíce,
dáme si hubiček tisíce.

A až bude bílý den,
zjistím, že není to sen.

Skřítek

28. března 2019 v 14:16 | Naivní blondýna
Nevím kde se vzal. A odkud. Ale je tam. V mé hlavě skřítek.
Stále mi něco radí, furt něco mele. A hlavně mi, poslední dobou, nedává naději na změnu. Ať se pro cokoli rozhodnu, říká jen "Ser na to, na to nemáš!" Už mě vážně štve.
Daruji skřítka do hlavy, zn. spěchá.
Telefon nezvoní. Že voní ho dávno znaj?!
Nebo ho maj taky?
Uvažuji, které duši já jej daruji. Hele lidi, já Vás ale před ním varuji.
Dnes konečně dali jsme se do řeči. Celkem milej týpek.
Řekla jsem mu, voco de a jak se věci mají, tak snad už bude v pohodě.
Nevím, kde se vzal. A odkud. Ale je tam. Borec v mé hlavě. Nedám.
Podporuje mě, sebevědomí mi zvedá.
Děkuji Ti.
Ticho.
Odešel. Odstěhoval se do jiné hlavy....

Hovno

28. března 2019 v 9:30 | Naivní blondýna
"Beze mne bys byla hovno! " Stojím jako opařená. Se mi to zdá asi. Čekáme spolu třetí dítě, starám se o rodinu, všichni čistě oděni a nakrmená, plná bříška, včetně něho. "Kdybys nebyla se mnou, nebyla by si, tam kde jsi..." Nezdálo. Slyším dobře. Bohužel.
Marně se snažím zadržet slzy.
Tak tohle si člověk zaslouží, když je věrnou ženou, v domácnosti. Když se vzdá svých snů a oddá se naplno rodině. Několik let jen hovory o plenkách, tlachání maminek na písku...
Jen zapomněl vzpomenout, kde by byl on, kdyby mě nepotkal.
Byl by stále v té stejné hospodě, se stejnou partou, v hubě se spartou. Měl by stále na sobě drsňácké oblečení, ale byl by sám. Sám jako kůl v plotě.
Bez podpory, co celé ty roky měl, od své ženy.
Vzlykala jsem tak, že jsem myslela, že porodím.
Smutek si nesla v duši. Stále slyšela ta slova...
Silnější, však naivní stále, že se něco změní.
Bez něj jsem to já. Já sama sebou. Naivní blondýna, co ještě věří na lásku a dobré konce... Jinde než chtěl on...

Mládí v prdeli, do důchodu daleko

28. března 2019 v 7:50 | Naivní blondýna
Přiznávám se...jsem naivní blondýna. Věřím v pohádky, sny, kouzla a tajemno. Věřím na dobré konce. Žili spolu šťastně, až do smrti. No, možná ještě déle...
Jen marně uvažuji, jak naložit s životem.
S manželstvím, dětmi, jsem se malinko ztratila. Ztratila sama sebe, ve všedním dni.
Znovu se hledám. Vzpomínám, kde jsem se zapomněla.
Miluji vůni posekané trávy, připomíná mi prázdniny u babičky. Tu pohodu, slunce,procházku se psem. Kterou miluji doteď. Hodiny můžu bloudit lesem, šťastná.
Miluji řízení. Vítr ve vlasech. Ta svoboda. Táta byl celý život řidič autobusu, tak možná geny.
Miluji psaní. Vyjadřování pocitů slovy,písmenky. Vymýšlet příběhy dle mého scénáře. Zase jsem našla kousek sebe, v řádcích. Hlavně díky Tobě, má kamarádko💋 Děkuji.
Miluji společnost, stále něco dělat a tvořit. Sem tam maluji si na papír, i když kreslit neumím.
Ztratila jsem sama sebe. Nechala se uzemnit. Zkrotit. Otupit. Dnes marně se hledám.
Ale jsem naivní, našla se v blond vlasech. Věřím ve sny, v lásku. Mám ještě sílu. A i když to občas vypadá, že padám na hubu, jen sama sebe hledám....

Báseň

27. března 2019 v 16:07 | Naivní blondýna
Krásná slova, duši pohladit musí,
jsou-li však slova bez úsměvu, spíš se mi hnusí.

Pláč a slzy, jsou mocné zbraně,
Já však velím, s úsměvem hrrr na ně.

I když jsou mraky, slunce mi svítí,
když se na mě usměje, je hned důvod k žití.

Úsměv vždy mějte na svém rtu,
vykašlete se i na cigaretu.

Tímto krásným rohlíkem nikoho nemůžete urazit,
spíš každého blbce lehce porazit.

Smrt

27. března 2019 v 10:32 | Naivní blondýna
Přála jsem si s ním žít, mít s ním dítě. Tak moc...
Když to doma prasklo, v podstatě se mi ulevilo. Neumím lhát a tajit, že mě láskou bolí srdce ani nešlo. Byla jsem jiná. Silná, svá. Čekala jsem asi vše, ale ne to, že zůstanu doma a budu poslouchat jak malý pejsek...
Umřela jsem... Neexistuji. Vyhasl blankyt v mých očích. Srdce zkamenělo. Zhroutil se celý svět. Vyhlížela jsem rytíře na svém černém oři a nepřijel. Ani nemohl. Byť jsem byla v té nejčernější věži, musela jsem se dostat ven sama. A já náhle ztratila sílu. Byla jsem slabší než moucha. Sem tam se ještě ozývala síla, tam někde hlukoho uvnitř mě. Ale to nestačilo. Stále jsem čekala, že se něco stane. Že mě někdo zachrání. Od spoustu lidí jsem měla podporu. Ale nestačilo to. Vzdala jsem to, s malinkou nadějí uvnitř srdce. S malinkým plamenem té vášně...
Pak se stala poslušným pejskem. Co neštěká. Přivázán na zlatém vodítku. Všude musela chodit se svým pánem. Ani na wc jsem nešla, abych měla zavřené dveře. Denně dozor 24hodin. Myslela jsem, že zblázním, že to nevydržím, že raději umřu. Jela jsem na autopilota. Vstát, najíst se, jít spát. Stále dokola.
Pak přišla další rána... "Nechci Tě ranit a nechci ani, aby ses trápila, ale někoho jsem potkal..."
Umřela jsem. Prohrála svůj boj... Už to nejsem já.
Chtěla jsem s ním žít a mít s ním dítě...

Extáze

26. března 2019 v 14:25 | Naivní blondýna
Levý koutek nahoru, pravý, no a je to! Úsměv je na světě. Pro někoho vteřina, pro někoho dřina na celý den.
Kolik životů už zachránil a ani o tom nevěděl. Pouhý a obyčejný úsměv. Dva zvednuté rtíky do rohlíku.
Co by se stalo s úředníky, politiky, lékaři, bankovními úředníky a policisty kdyby jej začali používat. Kdyby se každý na každého od rána usmíval. Kdyby každý měl důvod se usmívat. Stále!
Jít ráno do práce a vědět, že dostanete pořádnou výplatu. Vědět, že děláte s fajn lidmi. Přijdete domů a tam čeká partner Vašeho života, který se na Vás usměje.
Ten Tvůj úsměv je pro mě jako droga. Extáze, co drží mě při životě. Musím jej mít. Vždy mě nabije na několik dní. Nejkrásnější dárek, co můžeš mi dávat stále dokola a mě neomrzí. A já jej posílám dál. Rozzáříme spolu celý svět...
Dívám se. Vidím úsměv, tak to má být. Děkuji.

Množírna lásky

25. března 2019 v 8:46 | Naivní blondýna
Miluji psi. Čumáky nádherné, věrné, co člověku udělají společnost.
Vlastním amstaffa. "Bojové" plemeno jak hlásají kolemjdoucí. Sežral by je...láskou!Je to mazlivé tele, které neublížilo ani mouše, doslova. Když vidí králíka, srnku, či běžící kočku, otočí se na mě s výraznem "Co to je?"
A už nějakou dobu uvažuji o druhém psu.
Volala jsem na inzerát na francouzského buldočka. Byl už bohužel zadaný, ale paní mi nabídla, že když počkám dva týdny, bude k odběru další vrch. Říkám si paní je taky milovnice psů, má jich víc. A jelikož jsem byla nedaleko, domluvily jsme se je zatím alespoň vidět.
Bože, odpusť jí. Neb neví, co činí.
První mě uvítal šílený smrad. Paní má plnou přístavbu psů. Jsou chováni v jakýchsi kójích. Vždy fena se svými štěňaty. Větší štěňata již sami. O patro níž byli samci pravděpodobně. V tom smradu, bez vzduchu pořádného, bez slunce, bez trávy. Co si vybavím bylo tam tak 5fen se štěňaty a 3 vrhy štěňat bez feny. Ve vlastní moči. Feny byly laxní, vycucané, bez života. Od nabízených 6týdenních štěňat se fena lehce třásla. Štěňata byla plná života, když nás viděla radovala se. Ale nevím jestli si člověk domů, z takového prostředí donese zdravé štěně.

Paní mi řekla, že má chovatelskou stanici a že ty psy miluje!
Nejsem si jistá, že je toto láska a pravé soužití s přírodou....

Vítr ve vlasech

22. března 2019 v 13:09 | Naivní blondýna
Jsem původem holka z paneláku. Ale nejsem městský typ.
Sedět doma a koukat do čtyř stěn je pro mě domácí vězení...
Nejradši bych ráno vypadla z baráku a vrátila se až večer. Šla cestami, kterýma jsem ještě nikdy nešla. Podívala se za kopec, za kterým nevím co je. Šla mýtinkou a sledovala z povzdalí jak se pasou srnky. Sedla si na pařez a poslouchala zpěv ptáků. Vylezla na vysokou horu a nechala si větrem čechrat vlasy, hleděla do dálky...
Lehla si na louku, pozorovala mraky,nechala se šimrat všelijakým hmyzem. Šla lesem a užívala si to ticho a tajemné vrzání stromů. Boso prošla potůček. Utrhla si lesní jahůdky.
Sledovala včelky jak pilně sbírají pyl.
Kukačka, jak z nedaleka kuká,kolik ještě dožijeme se let. S přírodou. Kde místo lesů se stávají paseky, místo luk supermarkety.
Přitom jak krásné by bylo vyšplhat se, s vypětím svých sil na největší kopec...mit vítr ve vlasech a snít o tom, co člověk zaseje na jaře. Jak vyměnit se sósedem brambory za trochu obilí, pro ty pipiny, aby měli krásné vajíčka.
A hle vajca v akci... Soužití s přírodou...

Pan Božský

19. března 2019 v 7:46 | Naivní blondýna
Pohádali jsme se. Samozřejmě. Mám totiž vždy jiný názor, jiný nápad. Usl na gauči po pár štamprlatech a já sleduji jiné životy prostřednictvím internetu.
Lidé, které možná znáte, přítel přítele..ON.. Náhoda, že má dnes i svátek? Náhoda neexistuje! Prohlížím fotky a celá rozněžněná mu píši. "Vše nejlepší k svátku. Hlavně zdravíčko a ať si šťastný. Jak se máš?"
Na druhý den mi odepíše. Je stále svobodný, bezdětný. Prý "zajdeme na kafe?" To by musel vědět, co mám doma za turka... Ale napíši mu kde pracuji, ať se staví, že jej taky ráda uvidím. Byla bych v tu chvíli ráda, kdyby dojel hned.
Nějakych pár dní to ale trvalo.
Vstoupil do dveří. Celá se chvěju. Do prdele, vždyť vypadá úplně stejně jak před těmi 15ti lety, co jsme se viděli naposled. "Dobrý den!" řeknu z legrace a dál krájím salám zákaznici. "Ahoj!" odpoví jakoby nic a usměje se na mě tím svým prokletým úsměvem. Ty jeho oči!!
Zůstaneme tam chvíli sami, uvařím mu kafe. Povídáme si o životě. Je překvapen, že mám tři děti. Sám po několikaletém vztahu děti nemá a asi dobře. Je stále stejný. K sežrání!
"Jsem vdaná, jsem vdaná..."opakuji si v hlavě, nejradši bych se však na něj vrhla. Řekla mu, že mi tak chyběl v životě...

" Tak já už budu muset jít... " Uteklo to, jako každá minuta, když jsme byli spolu. " Tak zas někdy." odpovím smutně... Odešel. Nevím, kdy jej znovu uvidím, jestli vůbec...
Do pěti minut mu píšu "Hej, co mi to děláš, teď je mi tady smutno...bez Tebe!"
"Tak já už nikdy nepřijdu, taky se mi vše vrátilo...naše vzpomínky..."
Píšeme si, o všem. Své pocity ze setkání po letech.
Neuvažuji. Nad ničím. Jsem jím plná. Nemusel nic udělat, nic říct. Je a to mi stačí.
Nechávám se tím vším uneeeésstttt...

...ve věži...

18. března 2019 v 9:51 | Naivní blondýna
"S kým si zase píšeš ?" Otázka, co zabije každou chvilku. "Se Svatým Dyndy!" řekla bych nejradši, ale to by kecal ještě víc. "S holkama." Stejně není spokojen s odpovědí. Nejradši by mi ten mobil vzal z ruky a vše si přečetl. Prolustroval historii jak malému děcku. Udělá to stejně, sice "tajně", aby byl spokojen, ale stejně nebude. Stejně bude mít stále podezření, stále mě bude mít za lhářku a ženskou, která chce sbalit každého chlapa. Sbalit, ošukat a nasadit mu parohy. A já myslela, že blázen jsem jen já...
"Co budeme dnes dělat?" ptá se a já při pohledu z okna nemůžu myslet na nic jiného než na vítr ve vlasech. "Se projdem?!" Už vidím ten nadšený výraz. Takže se projdeme, ale kousek a já se pak seberu se psem a ujdu několik kilometrů. Šťastná, lesem, s větrem ve vlasech. Za zpěvu ptáčků. Za ticha, bez keců.
Večer si zapneme film, nejlépe aby nebyl příliš romantický, příliš feministický, příliš jiný než scifi. Když neusne na gauči...nebo si radši nepůjde zakouřit, aby tu bejkovinu nemusel sledovat.
Přemýšlím jestli jsme někdy vůbec měli něco společného.
Přemýšlím... "S kým si zase píšeš?" Tak já raději zas půjdu...

...bylo...nebylo...

18. března 2019 v 8:51 | Naivní blondýna
...sedím tam...v parku, v našem parku, přesněji řečeno... Je jedno kolik je, jaké je roční období a jaký se píše letopočet,pro mě to bude stále ten náš park, naše lavička, naše vzpomínky...
Sedím tam, je kosa, lehce mrholí a já si vše přehrávám jako v bijáku. V uších Tvůj hlas, v mysli Tvůj úsměv a Tvé doteky. Ještě cítím na svých rtech Tvůj polibek, přitom vše dávno odvál čas. Co na tom záleží?! Čas neexistuje.
Ptáci ve větvích si šeptaji, že jsem tu zas.. Jiná tvář, jiné vlasy, přesto stále já...sama,již bez Tebe...
Vzpomínám, jak sis hrál s mými vlasy, jak líbal mé rty, něžné ret o ret. Jak si zkoumal mé tělo. Jak cvičil mé břišní svaly. Jak objal si mě i po letech.
Cítit znovu Tvou vůni omamnou vůni. Vidět znovu Tvé okouzlující oči. Spatřit znovu Tvůj úsměv. Alespoň lehce dotknout se znovu Tvých dlaní a dlouhých prstů... Pohladit Tě po břušku, vsáknout se do Tebe, již navždy.
Sedím tam a přitom jsem úplně jinde... Pohádka, co neskončila happyendem. Princezna stále zavřená ve věži, rytíř sundal svou zbroj, odložil brnění a koně uložil v jiné stáji...